Když došlo v Třebíči v roce 2006 k záměně dětí v porodnici, bylo to spojeno s mediálním humbukem. Téma je to chytlavé a každý rodič si může představit, že jemu možná taky zaměnili dítě. Tedy aspoň takový rodič, kterému jeho dítě právě nevypadlo z oka.
V rámci mediálního třeštění tehdy navštívil zpravodajský štáb jedné televize i naše pracoviště. Byli jsme známí, že testujeme otcovství a oni usuzovali, že k tématu otcovství-neotcovství a záměn dětí máme blízko. Tím zpovídaným jsem byl já a celý rozhovor se točil kolem toho, kolik je asi u nás podobně zaměněných dětí. Mimo kameru jsem říkal, že si myslím, že nějaké takové děti budou. Ale protože je to jen spekulativní úvaha, odmítal jsem takovou nepodloženost říct na kameru. Celý rozhovor na kameru se pak odehrával jen kolem této otázky, já jsem se kroutil a vytáčel. Ale protože redaktorka byla profík, dovedla mě k tomu, že jsem to, já bláhový, nakonec řekl.
Záměna dětí v ČR není jediná v Evropě…
A přesně tato příhoda mně probleskla hlavou, když jsem uviděl včerejší zprávu, že ve Francii taky přišli na záměnu dětí. Ke zjištění došlo až po mnoha letech, takže si nakonec svoje nebiologické děti obě rodiny ponechaly. A kromě toho jim nemocnice zaplatí odškodné řádově vyšší než v třebíčské záměně.
„..na to se tenkrát opravdu moc nehledělo… A při tom počtu dětí tehdy…bych se nedivila, kdyby takových případů bylo daleko víc…“ (slova bývalé porodní asistentky)
Kolik je vlastně zaměněných dětí?
A rozšiřme otázku – kolik je takových dětí, jejichž matriční otcovství je jiné než to biologické? V literatuře, té starší ze 70. a 80. let lze běžně narazit na údaj 4%, v novější dokonce na 5%. Nerozumím, odkud se číslo vzalo. Do 90. let byly testy otcovství nespolehlivé. Průlomové DNA metody přišly až během 90. let. I kdyby to byl údaj na základě spolehlivého testu, hlavní výhrada bude k tomu, jakým sběrem dat se k těm 4-5% přišlo. Jediné spolehlivé měření by plynulo ze statistiky, kde by se testoval nějaký statisticky významný počet náhodně vybraných dětí (plus otců).
Žijí mezi námi – levobočci v ČR
A asi si představíte, co by s vámi udělalo oznámení, že jste byl vybrán do testu stanovení procenta levobočků v ČR. Z etických důvodů nemožné. Nehledě na finanční nároky takového zkoumání. Prostě tudy cesta ke zjištění nevede. Možná navrhnete, že budou existovat muži, kteří by v rámci výzkumu rádi nechali otestovat svoje děti. Ale to už není náhodný výběr, protože v takovéto skupině váhajících mužů bude i vyšší pravděpodobnost neotcovství. Takže zase nic nezjistíte. A udělat statistiku z případů, která se skutečně testovaly? Ta už vůbec nic neřekne, protože ti klienti řeší nějakou kritickou situaci a jsou na hony vzdáleni náhodnému výběru.
Porodnice, vzor 1988. Přívěsek s číslem zatím drží. A po koupání ho vrátíme zpět.
Proto, když čtete podobné senzační zprávy typu „odborníci odhadují, že v Liverpoolu (můžete si dosadit Ostravsko, Mostecko, severní Čechy…, co chcete) až 20% (15%, 10%…cokoliv) dětí nemá biologického otce“, vězte, že je to kachna, protože se to nedá zjistit.
A jak je to s těmi výměnami?
Nevím, protože nikdo neví na základě faktů, spíš se jen domnívá. Ale tušíte, že v dobách minulých se na některé věci důraz kladl, na některé ne. Děti z porodnice měly odejít hlavně zdravé vstříc šťastné budoucnosti. A smazané číslo na ručičce? Nebo odpadlý přívěsek s číslem? Když pohlaví souhlasí? Váží skoro stejně… Tak to bude Venoušek. Maminka nic neříká…. Je to tedy opravdu Venoušek…. Tak nějak mohla probíhat verifikace identity při nějakém podezření na záměnu. Záměna se tenkrát nedala dokázat. Nikdo navíc do ničeho nešťoural. Tak jsme byli vedení…
Takže ohledně těch z nás, kteří se narodili v porodnici v 80.letech a dříve: Mohli bychom učinit nepřípustnou spekulaci – někteří z nás, kteří z oka nevypadli alespoň jednomu z rodičů, mohou být s určitou (nevelkou) pravděpodobností zaměnění. Pátrat po tom nemá smysl, leda že bychom si dělali naději na tučné odškodné. Pokud by bylo po kom je žádat. Spíš nebylo.
Éra “otců u porodu„
Od 90.let nastala éra „otcové u porodu“ i se svou záznamovou technikou… A éra testů DNA při pochybnostech. A taky éra různých akreditací pro zdravotnická zařízení, kde se na takové věci přece jen dává pozor.
A na závěr slova jedné známé, bývalé porodní asistentky, dnes už dlouho v důchodu: „..na to se tenkrát opravdu moc nehledělo… A při tom počtu dětí tehdy…bych se nedivila, kdyby takových případů bylo daleko víc.“