Bylo to v horkém létě v srpnu 2012. A právě tehdy jste mohli zaznamenat nenápadnou zprávu. Byla okurková sezóna, kdy se nic neděje a novináři tahají novinky všeho druhu, odkud se jen dá. Ale tato zpráva nebyla z rodu okurkových.
V britském Leicesteru byly pravděpodobně odkryty ostatky krále Richarda III, po kterých nadšenci velmi dlouho pátrali. Možná ta hlavní věc, která vám utkvěla v paměti, je, že ostatky se našly pod parkovištěm. Že se jedná právě o Richarda III., bylo velmi sugestivní, ale tím pravým důkazem, že tomu je tak doopravdy, by byl až test DNA.
Skládání mozaiky
Odhlédněme od jiných aspektů nálezu a zaměřme se jen na ty genetické. V dostupných zdrojích se nepřímo objevuje několik kamínků do mozaiky.
„DNA profil se někdy podaří vzkřísit i po delší době – ale nepředstavujte si prosím Jurský park. Je to jen vypreparování kusů DNA o délce stovek bazí.“
Kamínek první: historikům – nadšencům se podařilo po letech titěrné práce sestavit rodokmen rodiny Richarda III až po dnešní dobu. To samo je úžasné! Vždyť Richard zemřel před víc než půl tisíciletím. A navíc překvapení: Žije přímý potomek vzdálený 17 generací od krále. To samo o sobě je taky úžasné, ale pro genetické testování to ještě nic neznamená. Pro testování toho, jestli nález patří opravdu Richardovi, je nutné porovnat genetický profil DNA z ostatků s profilem onoho potomka. Věc má ale zásadní háček – v genetice máme na výběr 2 typy profilů, které se v těchto případech porovnávají, a oba mají svá zásadní omezení.
Profily vládnou genetikou
Jeden je na Y-chromozomu a druhý v mitochondriální DNA. Ten první se přenáší jen v mužské linii (ne, Y u žen nehledejme, je to ta genetická nicotnost, která dělá z mužů muže). Tedy z otce na syna, z něj zase na jeho syna a dál. Pokud má syn v některé generaci jen dcery, pak se přenos jeho Y-profilu u něj zastaví. Takže bychom v těch 17 generacích museli najít alespoň jednu rodovou linii, kdy muži plodili muže a ti zase muže…. až dodneška.
A ten druhý typ profilu se zase dědí naopak z ženy na její děti, ale jen dcery ho předají ve vajíčku dál na jejich děti, z nichž jen dcery zase dál … a tak dál. Opět pro oněch sledovaných 17 generací platí totéž, co v prvním případě – museli bychom najít linii, kdy ženy byly matkami dcer a ty zas dalších dcer – až do dneška.
Pozorný čtenář se teď zarazil a pochybuje o zdraví pisatele – copak Richard byl žena? Určitě nebyl, ale měl sestru. Ona i Richard měli stejnou matku, která jim předala stejné mitochondrie a tedy i její DNA se stejným profilem.
Rodová linie napříč pěti staletími
Takže co vlastně sestavovatel rodokmenu našel? Našel ženskou linii vedoucí od sestry Richarda (pamatujme, měla stejný mitochondriální profil jako Richard) až téměř do dneška. Poslední ženský potomek v linii, byla to Kanaďanka, ale zemřel před pár lety. U ní tedy mitochondriální stopa končí.
Nebudu vás napínat, i když napínavé to je. Ona měla syna, kterému, jako všem svým dětem, předala ve vajíčku mitochondrie, sdílené i Richardem i jeho sestrou. U něj tedy královský genetický profil skutečně končí, jako muž svoje královské mitochondrie vezme jednou do hrobu, i kdyby měl dětí jako šejk. To je ten druhý kamínek.
Podaří se izolovat DNA z ostatků?
Řekněme si rovnou, že bádání v tak starých ostatcích má podstatné omezení: DNA v nich bývá tak degradovaná, že často žádný profil neposkytne. Čím starší kosti a horší podmínky jejich uložení, tím menší naděje, že z nich genetik nějakou DNA dostane. DNA v jádře zpravidla degraduje rychleji než mimojaderná mitochondriální DNA a naděje na Y-profil by po 500 letech po smrti byla pranepatrná.
Jiskra naděje bývá v mitochondriálním profilu, ten se někdy podaří vzkřísit i po delší době (ale nepředstavujte si prosím Jurský park, je to jen vypreparování kusů DNA o délce stovek bazí). A třetí kamínek mozaiky – mitochondriální DNA se skutečně podařilo izolovat a sestavit profil také.
Mozaika složena: král je mrtev – ať žije genetika
A složená mozaika: genetický mitochondriální profil DNA extrahované z ostatků odpovídal profilu onoho syna poslední ženy – královského potomka v čistě ženské linii. Hrob pod parkovištěm skutečně patřil Richardu III.
Pro genetiky to znamenalo úlevu po velkém napětí, která prožívá každý, kdo ví, že je krůček od cíle, ale zároveň může o všechno přijít. Kolik dá práce dostat z tak starých kostí DNA a tu ještě namnožit a analyzovat, si představí jen ten, kdo něco podobného dělal. Že to bylo opravdu nesnadné, lze vysledovat z prvního prohlášení v září 2012. To slibovalo výsledek DNA testů za 12 týdnů. Realita byla skoro dvojnásobná. Ale jak se říkává – komu čest, tomu čest.
Zdroje:
http://www.archaeology.co.uk/articles/richard-iii-dna-analysis.htm
http://www.bbc.co.uk/news/uk-england-leicestershire-21063882
Kaziustika jiného případu genetického testu pohřbených ostatků: