Když biologického otce hledá někdo, u koho bychom to už nečekali - P-test
Máte dotaz? Zavolejte nám
491 619 562 (Po-Pá 7:00 - 15:30) kontakt@p-test.cz
Domů » Když biologického otce hledá někdo, u koho bychom to už nečekali

…tedy nečekali z hlediska jeho věku. Např. pokud je někomu nad 50, asi bychom nečekali, že se bude k sobě domáhat soudního určení otcovství po letech. Nebo že bude pátrat po „svém“ otcovství i jinak, než jen vytěžováním (omlouvám se za ten policejní termín) příbuzných a okolí rodiny, „jak to tenkrát vlastně bylo“.

„Ve všech podobných případech hraje možnost dědictví asi nějakou roli…“

Ústavní soud v akci

Rozhodnutí ústavního soudu, které se v těchto dnech mihlo v médiích, mě přimělo k zamyšlení. Protože to je tak trochu z oboru, do kterého dělám.

V této souvislosti se mi vybavily dva staré případy. Vlastně jen jeden byl případ a to druhé jen dozvuky anonymního testu otcovství. Ale o tom dále.

Případ č.1

Před mnoha lety (musím zahalit trochu do mlhy, aby se v případu nikdo nemohl poznat) jsem se zabýval testováním otcovství k dámě „v letech“. Ona byla to dítě, měla matričního otce, o kterém se časem v její rodině mluvilo po straně a v náznacích, že „to není on“. Když zemřel, matka ji na její četná naléhání seznámila s příběhem, kdo je vlastně otcem. Měl to být dnes hodně zámožný občan, který žil většinu života v jiné evropské zemi. Protože ta paní byla, jak jsem napsal, „v letech“, její domnělý otec byl ještě víc v letech. Cynik by řekl, že mu už mnoho života nezbývalo. Dalo se usuzovat, že narychlo prováděné určení otcovství mělo dát šanci na pozdější dědictví asi spíš, než jen „mít černé na bílém“, čí vlastně jsem. I kdyby test proběhl a navíc s výsledkem podle přání oné paní, nastal by jiný problém, protože i přes zjištěné otcovství v Česku by byla ještě dlouhá cesta k právním důsledkům v jiné zemi. Věc asi nijak nedopadla, protože české orgány nebyly schopné zajistit odběr vzorku DNA v jiné zemi, pokud to domnělý otec sám odmítal. Což odmítal zásadně. Jak se věc uzavřela, jsem se už nedověděl, ale vše nasvědčuje, že nijak. Domnívám se, že nikdo z aktérů dnes už nežije.

Ve všech podobných případech pravděpodobně hraje možnost dědictví nějakou roli. Nezatracuji apriori ty, kteří by chtěli tímto způsobem získat svůj díl. I když domnělí otcové a jejich rodiny asi takové pochopení mít nebudou.

Případ č.2

Další případ byl anonymní test. Ten si objednala žena, které byla přesvědčena, že nemůže být svých rodičů, když je od nich tak (hlavně mentálně) odlišná a sama „naprosto jistě“ cítí, že patří geograficky jinam (nemohu uvést kam). Byla přesvědčená, že rodiče ji nepočali a matka neporodila, ale že k ní nějak přišli nějakým jiným způsobem, ačkoliv ji k tomu nic víc než silný pocit nevedlo. Snila o svém jiném původu hodně iracionálně. Její rodiče ji to samozřejmě vymlouvali a nechci si představit jejich pocity, když jí poskytovali svoje vzorky DNA k testu, který je měl vyloučit jako biologické rodiče.

Její zklamání bylo nelíčené, když si přečetla výsledek testu. Tj., že je potvrzeno, že je biologickou dcerou svých rodičů. Našemu testu neuvěřila a uvažovala o jiném. Pak se mi paní ztratila ze zorného pole a její další vývoj v této oblasti mi není znám.

Srovnáme-li oba případy, jsou vlastně opačné. V tom druhém nešlo opravdu o žádné dědictví, ale jen o popření vazby ke všedním rodičům, kteří se biologickému potomku zdáli až moc všední.

…a na závěr

Malý dovětek: my po ničem v souvislosti s testováním otcovství zásadně nepátráme a pokud se k nám nějaké střípky dostanou, pak je to výhradně proto, že ti lidé o svém případu chtějí mluvit.

Protože my řešíme jen biologickou stránku věci a v právních aspektech jsme laici, o právních důsledcích celkem nic nevíme. Najde se právník, který okomentuje možnost dědictví po takto nečekaně nově určených otcích?  Co když určený otec „po letech“ už zemřel a dědictví bylo rozděleno a minulo dodatečně určeného potomka? To je samozřejmě zajímavé, jen pokud se dědil majetek a ne jen dluhy…